Dobrodruh, nebo cvok? Petr Jan Juračka žije naplno

Wikipedie píše, že je přírodovědec a fotograf. Přidává taky zmínku o horách, dronech, pedagogické kariéře, přednáškách, světoběžnictví, vlastním televizním pořadu. Podle toho, jak Petr Jan Juračka odpovídal na naše otázky se spíš zdá, že jeho posláním je vystupovat z komfortní zóny. Na svět se dívat očima kluka, který bývá rád překvapován, rád se směje (často sám sobě) a rád se vrací domů. K ženě a dcerkám, na katedru ekologie Univerzity Karlovy, k českým tůním a za kamarády.

Který z - pro mnohé šílených - nápadů jste vymyslel nejrychleji?

To bylo asi loni, když nás tehdejší vláda naprosto nesmyslně zavřela na katastru obce. Tehdy se tísnily davy lidí na cyklostezkách a chodnících. Hrozně moc mě to naštvalo a já se rozhodl natočit takový menší protest, který mi odvysílali na Nově. Sjel jsem Chrudimku a Labe na území Pardubic, na kajaku jsem měl s sebou kolo, s kterým jsem se dostal na místo startu i následně domů z cíle, s kajakem na zádech. Od prvního scénáře po natáčení uběhl týden, za další týden už to běželo v televizi.

A který takový nápad vás nejvíc vyškolil?

Mě to obvykle vyškolí nějak dycinky. Poslední výlet do Himálaje byl asi docela nečekaně těžký, ale to je pokaždé, když je člověk venku. Spíš bych řekl, že nejhorší jsou komplikace tehdy, když to člověk vůbec nečeká a myslí si, že je všechno v klídku.

Jaké ráno považujete za nejkrásnější?

Po té nejkrásnější noci, samozřejmě.

Která noc bývá nejdivočejší?

Bývá to docela hustý při návratech. Když jsem přijel z Grónska, ještě několik dní jsem se budil vyplašenej, že se trhá ledovec a budil jsem kvůli tomu Zuzku, stejně jako při návratu z K2 anebo z Afriky. Nějaký čas to trvá, než se mozek uklidní a přesvědčí se, že je už opravdu doma.

Co nejdivnějšího jste fotil?

Mě spíš přijde, že nefotím už nic normálního. To je na tom to nejlepší. Ale úplně nejdivnější jsou jistě moje selfíčka.

Který svůj objev považujete za nejbáječnější?

Tuhle jsem objevil, že má žena v ledničce uschovaný domácí vaječňák. Přineslo mi to mnoho radosti a rád se na to místo tu a tam vracím. A pak, když jsme popsali nový druh korýše, kterého jsem našel na Kokořínsku, to bylo prima!

 

Kdy vás nejvíc bolí nohy?

Po výletech s Romanem a s Ivánkem (kamarádi dobrodruzi, pozn. autora). S oběma jsme tuhle přešli Krkonoše v nejdelším možném směru, z Trutnova přes Rýchory a Sněžku do Harrachova. Byla to nádhera! Jen jsem si pak šel druhý den zaběhat a narval jsem to v tempu. Mravenčila mě vnější strana stehna ještě dva týdny po tom. S Ivánkem jsme o pár měsíců později dojeli na kolech k moři kolem Labe, od pramene kolem jeho toku až na sever Německa. Naopak s Romanem jsme teď v zimě přešli zase Orlické hory, přes všechny dostupné vrcholky nad 1 000 metrů nad mořem. Vnější strana stehen opět nezklamala, ale v tom sněhu to byla, upřímně, docela rasovina, tak se ani nedivím.

A kdy vás nejvíc bolí hlava?

Po třech pivech, anebo po sauně. Zdaleka nejhorší to je po třech pivech v sauně, tomu už se pár let vyhýbám… ale ne, největší bolest v hlavě jsem zažil loni v Himálaji, kdy mi otekl mozek v důsledku výškové nemoci. To už nebylo moc dobrý.

Kdy jste se cítil nejméně bezpečně?

Když moje žena vysadila antikoncepci. Tak trochu jsem tušil, že se asi něco stane. Ale tehdy jsem si nebyl schopen představit, co všechno to znamená. I když, to samozřejmě nevím ani teď. Je to jízda!

Co nejméně příjemného jste udělal kvůli dětem?

Vstal. Ale bylo to asi jenom jednou. Já fakt nerad vstávám, dokud nejsem vyspinkanej.

Kdy se nejvíc rozněžníte?

Máme teď doma malinkaté chundelaté štěňátko, takže o rozněžnění není nouze! Nicméně, nejvíc mě dojímají naše holky. Když se jim povede obrázek, když se naučí něco nového. Jistě, člověk by u mě asi čekal spíše dojímání u výhledů ve velehorách, u potápění s divokým delfínem, anebo třeba první africké safari. Jo, to jsou bomby! Ale ty naše holky to tak nějak umí trumfnout, ani nevím jak.

Co je ve vaší domácnosti nejdražší?

Moje choť, samozřejmě! A děti! A pokud by šlo o ty materiální věci, jsou to jistě foťáky a drony, které se u nás točí jak na kolotoči. Do bytu jako takového se mně daří zatím neinvestovat.

 

 

Kdy jste nejuvolněnější?

Obvykle po větším stresu, když se konečně vše dotáhne do konce a já vím, že se to povedlo. Když mi vycházela moje druhá kniha, byl těžký nátlak všeho. Napsat ji bylo to „lehké“, pak přišel marketing, finance, tisk, křest a všechno to kolem toho. Ten večer, kdy jsme ji konečně polili šampáněm, jsem si ale pak užil do posledního momentu, stejně jako party po obhajobě doktorátu. Jsou to pak krásné večery. Teď právě sázíme moji třetí knihu a já se už tak moc těším na další uvolněný večírek. Však v tom ležím naložený už několik měsíců!

Kdy se cítíte nejkomfortněji?

Doma na gauči s kafem a s nataženýma nohama. V té poloze se nacházím právě teď.

Čemu nejméně rozumíte?

Ženským. Autům. Sportu. Vaření. Financím. Pojištění. Pivu. Vínu. Výchově dětí. A úplně nejmíň na světě rozumím naší pračce.

Jaký nejbláznivější nápad máte v plánu?

Za měsíc touto dobou bych měl sedět v letadle na Madeiru, kde se plánuju nalodit na křižník portugalské armády, která by mě měla vysadit na jednom nedotčeném ostrově Atlantiku. Měl bych tam být „trosečníkem“ zhruba dva týdny. To mi přijde trochu ujetý. Ale ještě uvidíme, co na to kovid.

Co myslíte, že asi nikdy nepřekonáte?

Počet dětí mého svědka. Kamarád Michal jich má dvojnásobek a mně už se nechce ho dohánět.

Otázka poslední: Jak se staráte o své zdraví? Dbáte kromě fyzické přípravy i na pestrou stravu?

No jo, to musím. Jistě, sport je teď pro mě před další expedicí prakticky denním chlebem, bez toho to nejde. Učím se teď na stará kolena protahovat, správně dýchat a kromě toho, že můj jídelníček je čím dál tím podobnější venkovské koze, se snažím do jídla zahrnout tu a tam občas i doplňky stravy – kromě vitamínů si dopřeju i Juvenil na imunitu anebo něco na klouby.