Nejdřív horor, pak příval energie aneb 21 postních dnů naší Mili

juvenilpust

Kdykoli píšeme o stravě, pohybu nebo duševní pohodě, dbáme na vyváženost informací a vůbec nejraději čerpáme z vlastních zkušeností. Proto jsme se rozhodli doplnit článek Půst pohledem spirituality i vědy o příběh naší kolegyně z Juvenilu, která se rozhodla zařadit půst do svého životního stylu. „Nebylo to snadné a určitě tuhle zkušenost nedoporučuji každému. Nicméně jí nelituji a počítám, že nebyla poslední,“ říká Mili.

 

Proč a jak jsem půstovala

Na své životní cestě jsem se ocitla v etapě, která neměla žádný směr ani cíl. Než jsem si uvědomila, že stojím na bodu mrazu, uběhlo několik měsíců. Cítila jsem vnitřní neklid, nejistotu, duševní prázdnotu a mentální i emocionální stagnaci. V profesním i osobním životě mi nic nedávalo smysl, měla jsem pocit, že jsem ztracená. Vykonávala jsem sice všechny své povinnosti, pracovala se stejnou intenzitou, odškrtávala úkoly z nekonečných seznamů, ale pocit radosti nebo naplnění se nedostavoval.

Došlo mi, že ačkoliv žiji hodnotný život, neplním zřejmě své poslání a v mé hlavě i srdci vyvstala spousta otázek: Proč jsem přišla na tento svět? Co tu mám udělat a jak naplnit svůj osud? Co je mým životním posláním? A hlavně, jak na to všechno přijdu?

Přibližně ve stejné době se ke mně dostala informace o půstu v trochu jiné podobě, než jsem ho znala. Nebyl interpretován z pohledu fyziologického ani náboženského, byl popsán jako brána k vlastnímu podvědomí (nevědomí, vlastnímu „nadjá“). Věřím, že do našich životů všechno přichází z nějakého důvodu a my sami se můžeme rozhodnout, zda příležitost využijeme, či nikoli. Říká se přeci, že co tě nezabije, to tě posílí… A tak jsem se rozhodla, že tohle stoprocentně musím vyzkoušet!

Zalíbil se mi 21denní půst o vodě, hovězím vývaru a bylinkových čajích s možností dopřát si v případě potřeby i trochu stoprocentního ovocného džusu. Celý proces má doprovázet čas, který člověk tráví o samotě, takříkajíc mít každodenní rande sám se sebou. Dává prostor k hledání odpovědí v mysli, srdci, duši i u boha. A je úplně jedno, jaký nástroj k tomu využijete, jestli čajový dýchánek pro jednoho, meditaci nebo modlitbu. Jednadvacet dní je prý zároveň ideální doba ke zbavení se zlozvyků a jejich nahrazení dobrozvyky.

 

Týden první: Vydrž, to zvládneš

Tak tohle bylo velké vykročení z komfortní zóny a moje tělo mi to dalo opravdu náležitě sežrat! První tři dny tupá bolest hlavy, jsem bez energie, unavená, naprosto bez nálady a asi nejhůř nesu pomalé myšlení i mluvení. Dát dohromady souvislou myšlenku a poté ji interpretovat celou větou mi trochu připomíná opilecký stav. Tak zabrzděná už jsem dlouho nebyla! Po třetím dni se navíc ozvalo i kručení v břiše a hlad se dostavil naplno. V hlavě jsem si pořád opakovala: vydrž, to zvládneš, prostě nejíme, nic víc nic míň.

Na začátku má člověk opravdu strach a cítí vnitřní neklid. Půst je jako odchod na pouť do neznáma, nevíte, co můžete očekávat a kam až vás dovede. A aby to nebylo tak jednoduché, pravidlem půstu také je, že byste neměli všem ze svého okolí předhazovat: jsem v půstu, dejte mi pokoj a ozvěte se mi za tři týdny. Je opravdu náročné soustředit se na něco jiného než fyzický stav, snažím se utřídit si myšlenky a vysílat přání směrem k vesmíru, ale většina se točí právě kolem půstu.

Položit své tělo jako oběť na pomyslný oltář pro rozlet ducha i mysli zní krásně i úctyhodně, ale mně se zdálo, jako bych prošla bránou pekla a jen doufala, že na konci mě čeká alespoň malá odměna za odvahu. Modlitba za překonání těchto stavů a pevnou vůli byla mým každodenním chlebem. K pátému dni byl dokonán proces vyčištění střev, další návštěva toalety se konala až po ukončení půstu.

Zlom nastal kolem šestého dne, kdy si tělo začalo pomalu zvykat na nový přístup, a i moje mysl se začala přizpůsobovat novému mindsetu. Je zajímavé, jak jeden den člověk doopravdy cítí „fyzickou bolest půstu“ a následující den vnímá duševní nakopnutí, otevření mysli a zvláštní pocit požehnání a lásky shůry. Tyhle vjemy mě doprovázely pak už během celého půstu i několik týdnů po něm.

 

meditace

 

Týden druhý: Ať ten rauš nikdy neskončí

Tak tohle je naprostá pecka! Zažívám takovou pozitivní a energetickou flow, jako už dlouho ne. Tělo se přizpůsobilo a bere si energii z vlastních tukových zásob (ketóza), takže žádný pocit hladu, žádné kručení v břiše, žádná únava. Dokonce můžu říct, že mám víc energie, než když jím, a o mnoho méně potřebuji odpočívat a spát. Zařídím spoustu věcí, jsem u toho pozitivně naladěná a uvědomuji si, že jsem to dokázala nevzdat, zachovala si odhodlání, pevnou vůli a nic jsem neodložila „na potom“. Věci ze seznamu, ať už v práci nebo doma, které jsem dlouho nebyla schopná udělat (nechtělo se mi je udělat), nebo rozhodnout, najednou jdou samy od sebe. Mám pocit, jako bych byla v nekončícím rauši!

Skutečně piji jen čistou vodu a bylinkové čaje, k obědu a někdy i k večeři jím čistý hovězí vývar, a ano opravdu jím. Je zajímavé, jak se dá oblbnout mozek i žaludek, když použijete talíř a lžíci, místo abyste vypili vývar z hrnku.

Věnovala jsem si dostatek času, aby mohly probíhat rozmluvy v mé hlavě, duši i srdci. Hledat odpovědi na otázky, kvůli kterým půst držím, je teď mnohem jednoduší. Některé přicházejí nečekaně samy od sebe, musím být neustále v pozoru, abych svou odpověď nezmeškala. Moje jistota, že zvládnu cokoliv si usmyslím a cokoliv budu chtít, je obrovská. Navazují na ni pocity štěstí a bezpodmínečné lásky, které ke mně ze shora proudí obřím tobogánem. Naprosto zmizela panika a strach, které jsem pociťovala těsně před zahájením půstu a během prvních dnů minulého týdne. Při vysílání přání i modliteb nezapomínám ani na lidi ve svém okolí. I když je půst o mé osobě, láska k bližnímu svému (respektive ke všemu živému) se zmnohonásobila. Vidět v druhých to dobré a ještě více si jich vážit, odpustit jim, je mnohem jednodušší.

Fyzicky je mi dobře, žádné vážné obtíže nemám. Je trochu náročnější se zahřát, pořád je mi zima! A přiznávám, že nejedno ráno přišel pocit slabosti až na omdlení. Položila jsem se raději na zem a prodýchala všechny ty hvězdičky, které jsem viděla, i takové výjevy jako blikající bílé světlo nebo zářící světlo na konci tunelu.

 

Týden třetí: Bezstarostnost naplněná odvahou

Pokračuje stav z minulého týdne. Mám ale pocit, že už to není taková síla, nebo si začínám pomalu zvykat. Každopádně se mi „to“ nechce opustit, přemýšlím, že si půst prodloužím o nějaký ten den. A užiji si bezstarostný pocit plný odvahy, požehnání a vnitřní radosti.

Pravidla jsou ale jasná, stanovení časového rámce je jeden z prvních a klíčových bodů před zahájením půstu. Musím přiznat, že mě to opravdu mrzí a kromě toho, že je mi opravdu velká zima, se cítím tak dobře jako už dlouho ne. Navíc moje hranice a limity, ty tzv. myšlenkové ohrádky, se zvětšily do obřích rozměrů. Teď už vím, že strachy nejsou na místě a já zvládnu cokoliv, co mi přijde od cesty.

 pustFoto

 

Zpátky do normálu

Zajímavý byl první den po půstu, když jsem si sedla ke snídani a můj mozek na mě křičel: Vždyť nejíme!!! Všechno se po pár dnech srovnalo zase do normálu, postupem času se zvětšily i porce, které jsem byla schopná najednou sníst

Nelituji zkušenosti s půstem a také rozhodně vím, že tohle nebyl můj poslední. Jestli se ptáte, zda jsem dostala odpovědi na otázky, které mě k půstu přivedly, pak upřímně říkám: na některé ano. Některé byly zodpovězeny během půstu, jiné těsně po něm a na zbytek si budu muset počkat. Člověk přeci nemůže získat všechno hned, o spoustu věcí se musí zasloužit.

Důležitý je vnitřní pocit štěstí, bezpečí, lásky a odvahy. A také vědomí, že jsem konečně na správné cestě, jdu směrem kupředu a moje přání i vytoužené odpovědi jsou zase na cestě ke mně.