Příběhy ambasadorů

Žádné rychlohubnutí do plavek, žádné zázraky na počkání. Nastavit si zdravý životní styl a mít dobrý pocit – s takovým záměrem začala produkty Juvenil užívat Martina Seidl, maminka dvou kluků a majitelka kosmetického salonu. Její příběh může být inspirací pro ty, kteří na váhu stoupají se zatajeným dechem. Přidáváme k němu tipy nutriční terapeutky Michaely Huvarové, která všem, kdo se chtějí vydat na cestu ke změně, radí: „Buďme na své tělo hodní a mějme ho rádi. Tisícinásobně nám to vrátí.“

Croptop vyměnit za mikinu, džíny vyhodit do koše

Když se Martiny zeptáte, kdy si uvědomila, že se svou váhou skutečně není spokojená, vzpomene si na dva momenty: „Nejspíš to byl jeden srpnový den, kdy jsem se chystala na rande, chtěla si obléci croptop a všimla si celulitidy na břiše. Tam jsem ji nikdy předtím neměla a byl to celkem velký aha moment. Namísto croptopu jsem si vzala oversize tričko a mikinu. Nebo možná den, kdy jsem se narvala do riflí a když si sedla, praskly ve švu. To bylo taky velké překvapení.“

Od rozhodnutí zaměřit se více na zdraví a snížit váhu ke skutečné změně životního stylu ale bývá dlouhá cesta. Jak upozorňuje Michaela, nejčastější chybou je začít jíst málo. „Na začátku sice rychle zhubneme, ale postupně se hmotnost zastaví a člověk může i při stejném objemu jídla přibírat,“ popisuje nutriční terapeutka.

Co bylo pro Martinu největší výzvou? „Čas. Zastavit se a najíst se v klidu. Neodbýt se rohlíkem, ale najít si čas na přípravu vyváženého jídla. Někdy je to opravdu složité a neříkám, že to sama dodržuju na 100 procent, ale je fajn na sebe nezapomínat,“ konstatuje.

Nejdřív zdravá imunita, potom ideální váha

Každodenní pracovní zápřah a péče o dvě malé děti přivedly Martinu k myšlence zařadit do svého jídelníčku doplněk stravy pro podporu imunity. „Nejprve se mi dostal do ruky klasický Juvenil v tobolkách a také kapky pro děti,“ popisuje s tím, že obrovský rozdíl pocítila především u dětí. Mladší syn zvládnul velmi dobře nástup do školky, což nebývá právě obvyklé, a oběma chlapcům se nemoci stále úspěšně vyhýbají. „Rýmičky mají lehký průběh a většina nemocí ani nepropukne,“ konstatuje spokojená maminka.

Když viděla, jaké benefity přinesl Juvenil synům, objednala ho i pro sebe. K tobolkám později přidala také další produkty - Sirup, Detox, Booster, Beauty. „Všechny obsahují patentovanou formuli Juvenil®, která je složena z komplexu biologicky aktivních látek. Kromě toho, že pomáhá při dlouhodobě snížené imunitě, podporuje regeneraci a harmonizuje střevní mikrobiom. Právě od kondice mikrobiomu se totiž odvíjí, jak dobře spíme, v jaké duševní pohodě jsme i jak dokážeme zpracovat potravu,“ vysvětluje nutriční terapeutka. Také zdravá imunita je pro efektivní snižování váhy s výhledem na její setrvalé udržení mimořádně důležitá.

Cítit se skvěle ve vlastním těle

Stejně jako ostatní produkty, Juvenil Detox se v každodenní rutině Martiny rychle zabydlel. Pravidelné užívání přineslo výsledky, které popisuje takto: „Musím říct, že díky Detoxu se cítím opravdu skvěle ve svém vlastním těle. Před rokem a půl jsem totiž bojovala s kily navíc a bylo to celkem náročné na psychiku, neboť na takové výkyvy váhy nejsem zvyklá. Zkoušela jsem leccos a pomohl mi právě Juvenil Detox. Určitě je taky znát, že pozitivně působí na střevní mikrobiom. Úplně mi vymizely veškeré zažívací potíže, mám více energie a celkově mám pocit, že se mi rozjel metabolismus.“

Juvenil Detox Martině pomáhá:

• jíst mnohem menší porce,
• nebojovat s pocity hladu,
• vyhnout se chutím na sladké,
• podpořit trávení,
• zbavit se nafouklého bříška,
• zmírnit celulitidu.

Bez racionálního jídelníčku a pohybu se to neobejde

„Juvenil Detox funguje na více úrovních. Jednak pomáhá vyčistit a detoxikovat trávicí systém, ale doplňuje i látky, které jsou klíčové pro regeneraci střevní výstelky a v neposlední řadě napomáhá optimalizaci mikrobiálního složení ve střevech,“ vysvětluje Michaela. Jde totiž o směs bylinných výtažků, vlákniny, pektinu a aminokyselin, peptidů a nukleotidů. Jeho složení je ucelené a nastavené tak, aby ho organismus mohl využít souhrnně.

Ideální je spojit tento doplněk stravy s vyváženým jídelníčkem a fyzickou aktivitou. „Je fajn myslet na všechno komplexně. Doplňky stravy jsou skvělé, ale bez dodržování pitného režimu, dostatku spánku, optimální stravy a pohybu se nedá mluvit o zdravém životním stylu,“ zdůrazňuje Martina.

Jak nutriční terapeutka dodává, číslo, které vidíme na váze, není to nejdůležitější: „Je třeba řešit množství svalové i tukové hmoty a poměr mezi nimi. Velmi brzy také přijdeme na to, že hubnutí jako takové nelze učinit bez změny životního stylu a změny přístupu člověka k sobě samému.“

Hlavně vydržet!

Co by Martina poradila někomu, kdo s Juvenilem Detox začíná? „Hlavně vydržet! Nerada bych, aby někdo čekal zázraky na počkání. Já jsem hubla postupně 9 měsíců, což je celkem dlouhá doba. Určitě to nefunguje tak, že denně slupnete pár tobolek, a půjde to samo. Hubnutí nefunguje bez kalorického deficitu. Taky je potřeba vnímat své tělo. Upravovat dávkování podle potřeby, pít dostatek tekutin, hýbat se,“ doporučuje.

„Nic není dobré uspěchat.

Své klienty vedu k tomu, aby si uvědomili, že ke své nadváze nepřišli během týdne. Snadněji pak pochopí, že zbavit se jí zabere nějaký čas. Změna, kterou očekávají, nepřijde lusknutím prstu,“ zdůrazňuje Michaela.

Martina její slova potvrzuje. Lidem, kteří se rozhodnou hubnout zdravě, doporučuje velkou dávku trpělivosti a pevnou vůli: „Mám pocit, že mnoho lidí si myslí, že výsledky uvidí hned, což není úplně reálné a mnohdy to vzdají v začátku. Proto ta trpělivost. A pevná vůle na odepření si dobrůtek v 8 hodin večer.“

Žít zase naplno

„Já Juvenil neberu proto, abych nadále hubla, ale proto, abych byla zdravá. A právě zdravý střevní mikrobiom je velké téma a pro mé tělo očividně podstatná část životního stylu. Co dělám, když se cítím demotivovaná? Vždycky se podívám na fotky z období, kdy jsem měla 12 kg nahoře, a hned vím, že už bych to znovu nechtěla dopustit. A nejde o to číslo na váze, ale o pocit, který ze sebe člověk má,“ popisuje Martina svůj postoj ke zdravému hubnutí.

Jestli vás zajímá, jakému pohybu dává přednost, tady je její dopověď: „Miluju in-line. Mohla bych na bruslích jezdit každý den a nejspíš by mě to nikdy nepřestalo bavit. A jelikož jsem holka z hor, tak túry, nejen po Krkonoších, patří k mému životu. To miluju.“

12 KRÁTKÝCH TIPŮ NUTRIČNÍ TERAPEUTKY MICHAELY HUVAROVÉ

1. Najděte si čas na přípravu jídla: Vyhněte se rychlému a nezdravému občerstvení. Připravujte si vyvážené pokrmy z čerstvých potravin, které podporují vaše zdraví a pomáhají v hubnutí.
2. Nezakazujte si potraviny, ale vybírejte moudře: Místo drastického omezování potravin se zaměřte na pestrou a vyváženou stravu, která zahrnuje dostatek zeleniny, bílkovin a zdravých tuků.
3. Podporujte imunitu: Zařazujte do svého jídelníčku potraviny bohaté na vitaminy, minerály a další látky, které podporují imunitní systém, což má přímý vliv na snížení váhy a celkové zdraví.
4. Pijte dostatek vody: Udržujte hydrataci těla pitím dostatečného množství vody. To pomáhá v trávení a může redukovat pocit hladu.
5. Pravidelně se hýbejte: Začleňte do svého života pravidelnou fyzickou aktivitu, která vám vyhovuje, ať už je to chůze, jízda na kole, plavání nebo třeba tanec.
6. Spěte dostatečně: Kvalitní spánek je klíčový pro regeneraci těla a efektivní metabolismus. Snažte se spát 7-9 hodin každou noc.
7. Změňte přístup k jídlu: Jezte pomalu a vědomě. Tím pomůžete lepšímu vstřebávání živin a snížení množství přijaté potravy.
8. Sledujte porce: Jíst menší porce může pomoci kontrolovat příjem kalorií a podpořit postupné hubnutí.
9. Poslouchejte své tělo: Naučte se rozpoznávat signály hladu a sytosti. Jednou z nejdůležitějších dovedností je vědět, kdy jste opravdu hladoví a kdy jíte z jiných důvodů.
10. Vytrvejte a buďte trpěliví: Změna životního stylu vyžaduje čas. Buďte trpěliví a pamatujte si, že malé změny mohou v dlouhodobém horizontu vést k velkým výsledkům.
11. Pokud ve svých předsevzetích opakovaně selháváte, netrapte se sami. Oslovte nutričního terapeuta. Společně nastavíte změny životního stylu tak, aby pro vás byly udržitelné.

Využijte benefity produktů Juvenil. Speciálně vyvinutý Juvenil Detox je při redukci hmotnosti a poruchách metabolismu tuku a cukru důležitým a účinným pomocníkem.

Cokoli dělá, dělá na maximum. Sportování jakéhokoli druhu ho baví od základky, poprvé o svém zdraví ale začal přemýšlet v 16 letech. Od té doby se věnoval či věnuje fotbalu, tenisu, ping-pongu, atletice, běhu, skoku, crossfitu, MMA i boxu. „Zásadní přelom v tom, jak o sportu a svém těle přemýšlím, přišel v prvním ročníku vysoké školy. Tehdy jsem přečetl knihu Jez a běhej,“ říká Tomáš Chlup, sportovec a influencer.

Běhal jste opravdu hodně, že? 

Od 16 let jsem asi 6 let většinu volného času obětoval vytrvalostnímu běhu. Běhal objemy až kolem 600 kilometrů měsíčně. Trénoval jsem v Keni s nejlepšími vytrvalostními běžci světa. Nejvíc mě bavilo běhat půlmaratony, především v terénu, nejlepší čas jsem si připsal za půlmaraton v roce 2017: 1 hodina a 17 minut. Tehdy jsem začal s Instagramem, kde jsem motivoval lidi ke sportu, zdravému vaření a cestování. Zhubnul jsem mnoho svalové hmoty, kterou jsem předtím vybudoval ve fitness, ale bavilo mě to. Přečetl jsem spousty knih o vaření, stravování, regeneraci, běhání a bio hackingu.

Přestalo vás běhání bavit, že jste přešel ke crossfitu?

Vůbec ne, ale když mi bylo 26 let, potkal jsem přítelkyni, trenérku crossfitu. Velice rychle se mi ten sport zalíbil, protože kombinoval jak vytrvalostní, tak silové prvky, je komplexní a extrémní, což mi vyhovovalo. Během pár měsíců jsem z vytrvalostního běhu přesedlal na plnohodnotný trénink crossfitu, 6-8 tréninkových jednotek týdně. Crossfit dělám dodnes, občas závodím, poslední rok jsem k tomu přidal bojové sporty.

S nimi jste žádnou zkušenost neměl.

Bojové sporty jsem nikdy předtím nedělal, ale přišla výzva v podobě zápasu, na který jsem měl za dva měsíce natrénovat jako influencer. Po prvním zápase přišly další nabídky, nyní za sebou mám zápas v MMA a dva zápasy v boxu. Další mě čekají. Trénink bojových sportů, který není jen o „mlácení“, mě baví a našel jsem v něm hlubší význam. Nyní mě tedy naplňuje a baví kombinace boxu a crossfitu.

Jak se během let měnil váš přístup ke zdravému životnímu stylu?                                                    

Jako dítě jsem dělal, co mě bavilo, bez většího přemýšlení. I moje rodina, hlavně táta a jedna ze sestřiček, jsou sportovci. Na střední škole už jsem o tom začal přemýšlet – chtěl jsem být silný, vypadat dobře, ale chtěl jsem to také dělat chytře. Jako většina mladých jsem to „hodil“ hodně na sílu, ne vždy technicky dobře, a prioritou byl trénink, ne strava, imunita a zdraví. Pohled na tělo, zdraví a balanc jsem změnil, když jsem hodně běhal, cestoval a poznával jiné sportovce z celého světa. Velice rychle jsem poznal, že každé tělo je unikát, každému funguje něco trochu jiného, ale zase naopak některé základní principy a věci jsou důležité a nejde je obejít.

Máte rodinu, malou dcerku, podnikáte, jste o pár let starší…

Ano, pořád těžím z toho, co jsem dlouhá léta zkoumal a snažím se stále poznávat svoje tělo, což je cesta na celý život. Každý rok si více a více uvědomuji, že někdy méně je více (co se týče tréninku), jak je důležité celkové zdraví těla, imunita, a hlavně dobrá psychika a pohoda. Protože to vše má vliv na hormony, pochody v těle, a nakonec vlastně štěstí každý den, který žijeme. Ač jsem extrémista a často jdu do šílených výzev, dělám extrémní sporty a občas dost zatěžuji tělo, vždy se snažím se vybalancovat, dělat to chytře a zdraví stále stavím na první místo.

Jakým výzvám podle vás muži čelí, když v dnešní hektické době chtějí pracovat na svém zdravém životním stylu?

Podle mě je každý člověk velmi ovlivněn od dob, kdy je dítě a vyrůstá. Podmínky, ve kterých vyrůstá, co vidí u rodičů i ostatních lidí, ho většinou formují v tom, co později dělá a jak přemýšlí. Pokud nemá vytvořený vztah ke zdravému životnímu stylu a nemá zdravé zvyky, je poměrně velká výzva začít na sobě pracovat. Když už k tomu dospěje, narazí na další problém: v dnešní době je hlavně na internetu velké množství informací i mýtů, takže kdo se ve zdravém životním stylu nevyzná, neví, co dělat. Popravdě si myslím, že i spousty rádoby „trenérů“ nebo „výživových poradců“ nedělají svou práci dostatečně kvalitně, a ne vždy dají ostatním dobré rady.

Co s tím?

Základ je motivace, vůle a udržitelnost. Často lidé nasadí drastické diety, které je stresují, a nakonec nemají efekt nebo ještě zdraví zhorší. Proto je důležité umět filtrovat informace, naučit se postupně pracovat se svým tělem, zjistit co je pro něj dobré. Pro začátek to chce najít někoho, komu můžeme věřit a víme, že má o stravování a zdravém životním stylu dost informací. Poté je potřeba mít vůli, pracovat na sobě, mít trpělivost a ideálně nejít systémem „chvilková dieta“.

Který druh cvičení považujete za nejúčinnější, pokud jde o posílení imunity a celkového zdraví?

Samozřejmě, že sporty a cvičení, při kterých dlouhodobě přetěžujeme tělo, neděláme cviky technicky správně a šponujeme srdce a tepy do maximálních výkonů, nejsou ideální. Nicméně, pokud vše budeme dělat v balancu, přistupovat k výkonům komplexně a dostatečně regenerovat a kompenzovat, tak můžeme být zdraví celý život. Za mě jsou pro posílení imunity nejúčinnější dechová cvičení, jóga a otužování. Skvělé je například cvičení typu tai chi. Meditace je dle mého taky velmi účinná, protože zdraví ovlivňuje i zásadním způsobem naše mysl, která má vliv na hormony v těle. Nakonec samozřejmě chůze či pomalý běh, indiánská chůze nebo jakýkoliv sport, který budeme dělat chytře a nebudeme se honit jen za krátkodobým výsledkem, mohou být pro tělo prospěšné.

Jak se vyrovnáváte s vlastní motivací?

Před 10 lety jsem si založil Instagram a začal sdílet, jak aktivně žiju, vařím, sportuju. Začal jsem tak motivovat mnoho lidí. Když vidím, že mi lidé děkují, že sledují moji cestu – velmi mě to motivuje. Taková výměna energií. Na druhou stranu, kdybych se zítra probudil bez sociálních sítí, asi bych nedělal nic jinak, možná bych měl na sebe ještě více času. Přítelkyně, která sportuje, je pro mě taky motivací a vlastně i moje dcerka. Je neuvěřitelně aktivní, šikovná, socializovaná a věřím, že se v životě neztratí.

Co děláte pro psychickou pohodu?

Dechové cvičení, otužování a občas jóga jsou součástí mého téměř každého dne. Nakonec čtení knih před spaním nebo kratší meditace jsou něco, co jsem v poslední době opět také zařadil. V momentu, kdy je stresová situace a máte například chuť se vztekat, nadávat nebo prostě vybuchnout, se snažím na chvilku zastavit. Párkrát se nadechnout a v hlavě si uvědomit, jestli to vlastně stojí za to.

Hodně se poslední dobou mluví o významu spánku. Jakou roli hraje ve vašem režimu?

Nejde pouze o počet hodin, důležitá je také kvalita spánku. Je opravdu podstatné, v jaké pozici spíte, jaké je okolí a teplota, co jste dělali před spaním, v kolik hodin jdete spát ale i jestli máte například ucpaný nos a dýcháte špatně… Myslím si, že dělám mnoho věcí, které podporují dobrou kvalitu spánku, bohužel poslední dobou vím, že ho mám nedostatek a věřím, že na tom zapracuji. Čím více tréninku máte, tím více byste ho měli kompenzovat regenerací a kvalitním spánkem.

Existuje něco jako váš typický jídelníček?

Vlastně ne. Vím, co je pro mě dobré, co špatné, a nakonec jsem přešel na takzvaný „vyvážený stravovací systém“. Každý den jím poměrně často, 5-6krát denně, někdy i víc. Občas jím i celkem hodně, protože moje výdaje jsou velké, někdy zvládnu 2-3 tréninky denně. Jednou za čas si dávám 1-3denní půsty na vodě, nicméně ty už taky nezařazuji tak často, jak bych chtěl – a to je výzva pro mě. Očista těla je taky jedna z geniálních věcí prospívajících tělu, zdraví, duši a mysli.

Z čeho se skládá vaše strava?

Ráno si dělám většinou ovesné nebo jahelné kaše s trochou ovoce, někdy přidám ořechy, semínka, občas protein. Kaši zalévám rostlinným mlékem. Občas ji vystřídám za míchané vejce s trochou zeleniny a celozrnného pečiva. Další dva hlavní chody jsou oběd a večeře. Když jím „venku“, miluju sushi a často si dávám kvalitní ryby. Každé z hlavních jídel obsahuje poměrně dost zeleniny, nějaké komplexní sacharidy, jako jsou přílohy, a bílkoviny buď z ryb nebo rostlinné bílkoviny typu tempeh, tofu či luštěniny. Rád si dám i dobrý steak nebo jiné maso, snažím se však, aby nebylo z velkochovu. Jako přílohy mám rád různé typy rýže, pohanku, jáhly, batáty nebo brambory. Někdy si dám už i pečivo nebo méně zdravá jídla jako hranolky. Říká se tomu styl 80/20, kdy 80 % věcí je zdravých a výživných, zbytek něco, co mě prostě potěší. Mezi hlavními jídly a snídaní mám 2-3 svačiny, někdy i po večeři, ale před spaním se snažím nejíst 1-2 hodiny. Svačiny točím, někdy je to ovoce, proteinový shake, ořechy, občas si dám i zmrzlinu nebo pořádně sladký dezert. Mám rád balanc.

Jak se liší váš jídelníček v tréninku a mimo něj?

V odpočinkové dny jím ještě více než v tréninku. Pokud mám trénink nebo více fází, nejím mezi tréninky a před nimi těžší jídla, jím méně a snažím se zůstat fresh. V tréninkové dny si většinou večer dopřeju kvalitní komplexní jídla, abych měl dostatek všech makronutrientů a kalorií. V odpočinkové dny sytím tělo více a dělám si takové pomyslné „zásoby“ energie na další tréninkové dny.

Co říkáte na keto, paleo stravu, veganství a podobně?

Sám jsem spousty takových diet vyzkoušel, ale spíš, abych poznal své tělo a zjistil, jaký mají dopad na výkonnost a zdraví. V dnešní době se já i moje rodina stravujeme velmi různorodě, jíme skoro vše, ale stylem 80/20. Za mě je důležitý původ potravin, docela se přikláním k sezónnosti a lokálnosti. Tím myslím, že pro člověka je většinou ideální taková strava, která roste v podnebním pásu, kde žije, a jí ji v době, kdy roste. Každý je ale originál a každému může vyhovovat něco trochu jiného. Za mě je tedy nejlepší najít si ne „dietu“ ale životní styl, při kterém jíte to, po čem se vaše tělo cítí dobře.

Jaké doplňky stravy považujete za nezbytné pro udržení dobrého zdraví a imunity? Co musí splňovat?

Jde o komplexnost, ale za základ považuji zdraví střeva. Rovnováha mikroflóry je klíčová pro dlouhodobě silnou imunitu, zdraví a pohodu. V dnešní době podle mě drtivá většina lidí nemá dostatek probiotik, protože nejíme kvalitní fermentované potravy. Za další důležité doplňky stravy považuji omega 3 EPA a DHA, aby měl člověk správný poměr omega kyselin v těle. Kvalitně nakombinována a vybraná suplementace může velmi pomoci být dlouhodobě fit. Jako další doplňky bych zmínil kvalitní multivitamin s dobře vstřebatelným širokým portfoliem vitaminů a minerálů. Zinek a selen, které nejsou ve velkém množství dostupné z potravin. Dále hořčík nebo iontové nápoje, pokud jste více aktivní. Určitě také vitaminy D3 a K2, protože v našem podnebném pásu není dostatek sluníčka. Existuje nepřeberné množství produktů, vždy je však důležité volit kvalitu a vstřebatelnost.

Vy, přítelkyně i dcera užíváte produkty Juvenil. Proč jste si vybrali právě ten?

Juvenilu jsem si všiml na sociálních sítích Lucky Neumannové. Zaujalo mě složení, nicméně jsem ho v té době neobjednal, protože užívám mnoho suplementů. Za další 2-3 měsíce sestra v jednom rozhovoru prohodila: „Od té doby, co dávám Juvenil dětem, nejsou skoro nemocné, a když už, tak je průběh mnohem víc v pohodě“. Tenkrát se mi to propojilo a znovu jsem se na Juvenil podíval. A to byl moment, kdy už jsem ho chtěl zkusit. Taky proto, že Juvenil Kapky mohu dávkovat své 3leté dceři, která chodí do školky a vystavuje se často dětem, které jsou nemocné. Tak jsem sobě, své přítelkyni i dcerce naordinoval Juvenil a pozoroval.

Co se dělo?

Po zhruba 3 měsících se mi potvrdilo, co jsem si myslel. Od té doby věřím v kvalitu a smysluplnost tohoto produktu. Zrovna poslední měsíce bylo po Česku nemalé množství různých pandemií, strašně dětí bylo nemocných. Alička (dcera) měla pouze jednou slabou rýmu, přitom se pohybovala často mezi nemocnými dětmi i dospělými. I u přítelkyně mi přijde imunita silnější a já sám si zakládám už dlouhá léta na dobré imunitě, ale věřím že tento produkt ji ještě více odladí.

Které produkty Juvenilu jste si oblíbili?

V oblibě pro dceru mám tedy kapky, které je možné dávkovat dítěti již od jednoho roku. Můj další oblíbený produkt je Juvenil Booster, který si dávám ráno pro podporu energie po probuzení. Detox jsem si také oblíbil a chci ho cyklovat v měsících, kdy se více zaměřuji na očistu těla. Denně užívám šumivé tablety a sirup, kterým si obohacuji pitný režim.

Co poradíte mužům, kteří chtějí začít žít zdravěji, ale nevědí, jak na to?

Najděte si někoho, komu můžete věřit, kdo je znalý a dokáže vás nejen motivovat, ale i poradí. Pak doporučuji se zamyslet nad tím, co je opravdu důležité. Jak vám je, když jste nemocní, jak se cítíte, když už nemůžete, a přitom neděláte náročné věci. Chcete být opravdu otrokem nemocí a být velmi ovlivněn tím, že nejste dostatečně fit a zdravý? To by vás mělo motivovat k tomu, abyste vydrželi. Pokud chvíli vydržíte a budete dělat věci alespoň z části správně, dostaví se poměrně rychle mnoho situací, kdy se budete cítit lépe, víc v pohodě a rozdíl bude časem tak razantní, že už nebudete chtít být znovu ve vleku nemocí a nedostatečné kondice.

Myslíte si, že generace Z nedokáže ocenit práci ostatních? Že nesportuje, protože ji k tomu rodiče nevedli? Daniela Hezinová vás rychle vyvede z omylu! Šestnáctiletá cyklistka, která na nedávném Evropském olympijském festivalu mládeže vybojovala úžasné 12. místo, nám napsala: „Vaše produkty mi zachránily sezonu. Děkuji za to, co děláte.“

Co, nebo kdo vás přivedl na myšlenku Juvenil takhle pochválit?

Řekla jsem si, že prostě chci poslat zpětnou vazbu, protože vím, že může hodně lidí potěšit, udělat jim radost. Chtěla jsem, abyste věděli, že děláte dobrou práci a vyrábíte jeden z mála produktů, se kterým jsem tak moc spokojená. Vlastně nejen já, ale celá moje rodina.

Jak velkou roli hrají vaši blízcí v tom, čemu se věnujete?

Teď zrovna jezdím závodně na kole, ale hrála jsem i hokej a soutěžila v rychlobruslení. Nejvíc mě asi ovlivnili bratránci, jeden byl hokejista, další jezdili na kole. Právě hokej se mi moc zalíbil, takže jsem ho do kovidu hrála. Jenže pak se zavřely stadiony, nemohli jsme trénovat, tak jsem začala jezdit na kole. V rodičích mám samozřejmě obrovskou podporu, ale řekla bych, že můj největší fanoušek je děda. V hokeji se vyzná, ale cyklistice absolutně nerozuměl. Přesto na ni teď hodně kouká, po každých závodech mi volá a moc drží palce. A taky mi fandí kamarádka Eliška Kvasničková, jezdíme spolu v týmu. Na mistrovství republiky mi dokonce udělala banner.

Proč jste si ze všech sportů, o kterých mluvíte, zvolila právě cyklistiku?

Když minulý rok v zimě skončila hokejová sezona, řekla jsem si, že už budu dělat jenom kolo. Vlastně se všechno ani nedalo moc stíhat, bylo to časově náročné. Kolo vyhrálo. Ani nevím proč. Zkrátka mě baví nejvíc.

Vyměnila jste kolektivní sport za individuální. V čem vnímáte největší rozdíl?

Když si to na kole pokazíte, většinou si to pokazíte jenom sami. Nikdo jiný vám ten výkon nezpacká. V kategorii dospělých už je to trochu jinak, ale v mládeži moc velký podpůrný tým nemáte. Jedete jenom za sebe.

Kterého sportovního úspěchu si zatím vážíte nejvíc?

Jako největší úspěch beru loňské 11. místo na Evropském olympijském festivalu. I když nebyla medaile, byl to náročný závod a dala jsem do něj všechno. Letos jsem jela Ronde van Vlaanderen, největší belgickou klasiku. Skončila jsem sice desátá, ale byl to fakt dobrej závod. Spokojená jsem i s výhrama doma, třeba na Mistrovství Ústeckého kraje v cyklokrosu 2021. Medaili jsem přivezla i ze Závodu slovenského poháru. A abych nezapomněla, za mega úspěch považuju, že jsem byla letos vybraná jako vlajkonoška české výpravy pro Evropský olympijský festival mládeže ve slovinském Mariboru.

Přijde čas a „přesedláte“ z kategorie juniorů do kategorie dospělých. Z vašeho pohledu, je sportování na mládežnické úrovni jednodušší, snazší?

Myslím, že je jinačí, ale je to hlavně o člověku, jak k tomu přistupuje. Junioři můžou sport brát víc jako hru a nevytvářet na sebe takový tlak. Když to ale myslí opravdu vážně a berou to víc profesionálně, musí se sami rozhodnout, kolik tomu dají. Já se snažím tu profesionální kariéru nastartovat. Co třeba dost lidí nechápe je, že trénuju úplně sama. Vyhovuje mi to nejvíc, nepotřebuju vnější hnací motor. Kolo mě prostě baví a něco uvnitř mě žene dál.

Jaké vlastnosti by podle vás měl mladý sportovec mít?

Potřebuje mít zázemí a pak hlavně drajv, chuť se tomu věnovat dlouhodobě a schopnost jít si za svým. Být sebevědomý, umět se odpoutat od neúspěchů a poprat se s nimi.

Máte recept, jak na to?

Neúspěch samozřejmě hodně mrzí. Ale pořád jsme ve věku, kdy se tím sportem bavíme, takže nejdůležitější je odvést, co odvést chci. Někdy jsem se závodem spokojená, i když to není na medaili. Protože vím, že jsem jela nejlíp, jak dokážu.

A teď otázka, která musí přijít: Čím to podle vás je, že dnes děti tak málo sportují?

Já si myslím, že si prostě neumí stanovit hranice. Takové dítě v páté třídě už dokáže přemýšlet samostatně, nemusí se tolik ohlížet na to, co říká maminka. Právě naopak, může jít ven hrát to, co hraje doma na počítači. Ve finále je to větší zábava, a ještě se protáhne na čerstvém vzduchu. A taky si myslím, že radost z pohybu kazí někdy ve školách. Ne každý je sportovně nadaný a učitelé žáky nutí šplhat po laně nebo hrát fotbal, když je to absolutně nebaví. Tím pádem to dítě už nikdy ven hrát fotbal nepůjde, že jo. Radši se zašije doma u počítače nebo mobilu, nevidí ve sportu radost, kterou může dávat.

Vraťme se zpátky k vašemu aktivnímu sportu. Kolik času musí mladá, úspěšná cyklistka věnovat regeneraci?

Vlastně je to úplně základní každodenní protahování, kompenzační cvičení – to si většinou udělám dvakrát denně – a pak masáže, občas fyzioterapie. Není to ani tak proces regenerace jako starání se o tělo, aby něco neselhalo. Po těžkém tréninku absolvuji něco na způsob kryoterapie, vlezu si třeba nohama do ledové vody na 15 minut. To je úplně super způsob regenerace. Někteří sportovci tam vlezou celí, to ale úplně nechápu, jak zvládají.

Jak velkou váhu přikládáte při tak extrémních výkonech vyváženému jídelníčku?

Jím úplně normálně. Snažím se jenom vyhýbat těžkým jídlům, takže si před tréninkem nedám knedlo-vepřo-zelo. Jinak to moc neřeším. Hlídám si, abych jedla dost a nedostala se do kalorického deficitu. Jsem pořád ve vývoji, takže potřebuju držet dobrý poměr mezi výškou a váhou.

S trenérem stravu konzultujete?

Náš trenér je biochemik, dělá nám rozbory krve. Teď jsme třeba řešili železo, měla jsem ho málo. Doplňuji ho, pokud možno z ovoce a zeleniny, když to v zimě nejde, tak z doplňků stravy.

Patří mezi ně i Juvenil…

Je to tak. Přivedla mě k němu Lucka Neumannová, natočila o něm video. Tak jsem si řekla, že by určitě nekecala a přemluvila jsem tátu s mamkou, ať ho koupí. Byli jsme všichni dost často nemocní. Teď ho bereme a fakt je to rozdíl. Já třeba, když takhle náročně sportuju, jsem měla občas trošku oslabenou imunitu, věčně jsem byla nachlazená a nemocná. To se teď dost zmírnilo. Od zimy, co Juvenil beru, jsem nemocná nebyla. Po posledním závodě jsem trošku nastydla, ale řekla bych, že díky Juvenilu byl ten průběh opravdu mírný a za tři dny mi bylo úplně dobře. Juvenil je pro mě teď takový life saver.

Na konec pár rychlých otázek. Co je ve vaší domácnosti nejdražší?

Kola, to je jasný. Mám svoje cyklokrosový, dvě silniční, pak náhradní kola, horské kolo, časovkářské a pak taky ty, ze kterých už jsem vyrostla.

Kdy máte největší hlad?

Pořád. Ale úplně největší po závodě.

Kdy se cítíte nejlépe?

Když dojedu do cílové rovinky a jsem první.

Jaká je vaše největší touha?

Vyhrát mistrovství světa a Tour de France.

Co nejšílenějšího jste kdy podnikla?

Scrolovala jsem v pokojíčku na Instagramu a našla závod Ronde van Vlaanderen. Koukám, že jede i moje kategorie, tak běžím dolů a říkám: Tati, pojedem na výlet do Belgie? A jeli jsme.

Pokud vás zajímá, jak to chodí ve světě influencerů a proč se pod značku Juvenil podepisuje čím dál víc osobností, přečtěte si rozhovor s Martinou Seidl. Maminka dvou malých hochů, která si v Trutnově otevřela kosmetický salon, působí na Instagramu přes osm let. Ambasadorkou Juvenilu se stala na jaře 2021. Podporuje ho tak od samého začátku.

Spojit své jméno se značkou jistě není otázkou rychlého rozhodnutí. Co všechno vás na produktech, které propagujete, zajímá?

Nejvíce mě samozřejmě zajímá, jestli produkt funguje tak, jak výrobce slibuje. Než se tedy pustím do propagace čehokoli, nejprve vše sama vyzkouším. Pokud mi daný výrobek nevyhovuje, logicky ho nedoporučím dál. Dále koukám na to, jestli tu konkrétní věc skutečně potřebuju, nebo je pro mě zbytečná a nevyužila bych ji.

Stanovila jste si nějaké opravdu nepřekročitelné hranice?

Samozřejmě. Musím podotknout, že v životě jsem daleko více spoluprací odmítla, než přijala. Nabídek chodí opravdu hodně a jelikož mám svůj salon a dvě děti, snažím se pečlivě vybírat, co za to stojí a co ne. Odmítla jsem například spolupráci na erotické pomůcky. Nemyslím si ale, že je špatné, pokud to někdo jiný přijal a pojal po svém. Jen to není téma, které bych chtěla zařadit na svůj profil. Často mi také chodí nabídky na nejrůznější produkty na hubnutí, šperky, kosmetiku a podobně.

Juvenil tím sítem očividně prošel. Proč?

Protože opravdu funguje a jsem ráda, když mohu kvalitní věci doporučovat s čistým svědomím dál. Všechny produkty jsou přírodní a neobsahují nic, co by lidskému tělu mohlo ublížit. Navíc je mi sympatické, že se se vyrábí u nás ve východních Čechách. Ráda podporuji místní firmy.

Jak jste ho vlastně objevila?

Doporučila mi ho kamarádka. Přesvědčila mě, že je super a ať ho opravdu zkusím. No, měla pravdu. Takže díky, Blani!

Zvenčí může svět influencerů vypadat jako velká zábava. Je to opravdu tak?

Všem říkám, ať si to zkusí. Každý může začít tvořit obsah, vybudovat si pevnou základnu sledujících a každý dnes může být influencer. Realita je ale taková, že po osmi letech působení na Instagramu to zase tak zábavné není.

Povídejte.

Každé spolupráci předchází e-mailová komunikace, dohadování podmínek, podepsání smlouvy, zaslání všech informací, případně i produktů. Pak přijde na řadu vymýšlení příspěvků, aby dávaly smysl. Většinou jde o sadu mluvených nebo psaných stories a několik pevných příspěvků. Dříve to byly fotky do feedu, dnes frčí reels. Nějakou dobu trvá příprava, pak samotná tvorba a následně se vše musí upravit, popsat a zkontrolovat. Zkompletované příspěvky se posílají ke kontrole a schválení klientovi. Mnohdy je potřeba něco předělat, přefotit či doplnit. Pak se naplánuje termín publikace a následně jsou příspěvky vypuštěny do světa. Influencer pak ještě odpovídá na zprávy a dotazy, doplňuje informace a občas musí zvládnout nějaký ten hejt. Je to práce jako každá jiná a věřte, že zadarmo to není. Krom spousty času vás to navíc stojí soukromí.

Vypadá to jako práce na full time. Vy se ale věnujete i svému salonu…

Ano, vše začalo tím, že jsem si nechala upravit obočí. Krátce na to se mi obrátil život vzhůru nohama a já měla pocit, že musím něco změnit. A tak jsem šla na kurz microbladingu, abych se z toho všeho nezbláznila. Očividně to pomohlo.

Takže teď pomáháte ostatním.

Je to tak. Ráda říkám, že dělám ženy sebevědomější a krásnější. Musím být trpělivá, precizní, mít pevnou ruku a někdy i nervy.

Jak moc se pletu, když řeknu, že musíte umět taky naslouchat a dokázat své zákaznice dobře naladit. Jak to děláte?

Já myslím, že my ženy tohle máme zkrátka v sobě. Často si spíš připadám jako s kamarádkou na kafíčku než jako v práci. Když ke mně klientka přijde na obočí, automaticky mi musí důvěřovat, neboť jí zasahuju do centra obličeje. Díky téhle prvotní důvěře mám pocit, že se mi pak snáz otevře i v osobním životě a mnohdy stihneme probrat vše možné i nemožné.

Kdy míváte ze své práce největší radost?

Vždy, když mohu pomoci ženám s alopecií nebo po léčbě rakoviny. Pozorovat klientky při prvním pohledu na sebe s novým obočím je opravdu krásné. Je to silný a dojemný okamžik. Navíc ten pocit, kdy víte, že vaše práce má opravdu smysl, je k nezaplacení.

A co naopak bývá náročné?

Tak jako v mnoha jiných oborech, je to komunikace. Občas se mě klientka snaží přesvědčit o tom, jak jí mám obočí nakreslit a jaká barva je pro ni nejlepší, aniž by měla reálnou představu. Ale to jsou všechno malé věci a většinou tyto konverzace skončí větou: „Tak já to nechám na vás.”

Pohybujte se v oblasti péče o krásu a zdraví. Jaký je váš tip na soulad mezi vnitřní a vnější pohodou?

Myslím si, že vnější a vnitřní pohoda spolu úzce souvisí a navzájem se prolínají. Pokud vás něco trápí uvnitř, je to vidět na kilometr daleko. A můžete klidně všem ve vašem okolí tvrdit opak, stejně je to poznat. Já se naučila nechat být věci, které nemůžu změnit a nemít přehnaná očekávání. Díky tomu jsem určitě víc v pohodě uvnitř.

Podobně je postavena i filozofie Juvenilu. Jak vám konkrétně jeho produkty v každodenním shonu pomáhají?

Jako ambasadorka mám vyzkoušené úplně všechny produkty a všechny stojí za to. Třeba klasický Juvenil na podporu imunity – kapky jsou vhodné pro děti už od jednoho roku, což je skvělé, protože pro nejmenší dětičky toho na trhu mnoho není. Nám se osvědčil hlavně při nástupu mladšího syna do školky, kdy imunita dostávala opravdu zabrat a on to ustál bravurně. Když srovnám první rok ve školce ve větším kolektivu se starším synem, který Juvenil neužíval, je to nesrovnatelné.

Co užíváte vy sama?

Juvenil Booster mi zachraňuje život, když jsem unavená, nevyspalá, potřebuji se soustředit, nebo mě čeká delší cesta autem. Je to okamžitá dávka energie, kterou zrovna potřebujete a je jedno, jestli jste vrcholový sportovec, generální ředitel, nebo unavená máma od dětí. Pomáhá mi se soustředit a zmírňuje napětí i stres. Teď právě beru i Juvenil Beauty, zatím necelé 3 měsíce. Jak už název napovídá, jde o doplněk stravy, který se zaměřuje na krásu. Budete po něm mít krásné vlasy, pevné nehty a pomůže vám i s pletí. Zatím mohu říct, že mi méně padají vlasy a mám čistou pleť. U všech produktů je ale potřeba pravidelné, a hlavně dlouhodobé užívání, takže uvidíme, jaké změny mi ještě přinese.

Testovali jste i sirupy?

Jasně! Moje děti je milují oba, jak grepový, tak ten s černým rybízem. V horkých letních dnech je to skvělý osvěžující drink plný vitaminů.

Komu Juvenil, nejen na Instagramu, doporučujete?

S čistým svědomím mohu Juvenil doporučit všem bez rozdílu. Každý, kdo upřednostňuje zdravý životní styl a chce žít naplno, si přijde na své.

Upřímně, ne vždy se ale setkáte s pozitivní odezvou. Narážím na příspěvky, ve kterých jste popisovala zkušenost s Juvenilem Detox. Vaši sledující údajně nevěřili, že za změnou, kterou vám přinesl, není přehnaný filtr na fotce.

Ano, to je pravda. Přiznám se, že jsem čekala různé štiplavé komentáře a narážky na samotný produkt, ale že lidi neuvěří, že je to realita? To mě ani ve snu nenapadlo. Nicméně, má zkušenost s Juvenil Detox je skvělá. Vždy se snažím být maximálně upřímná, takže raději i tady zmíním, že samotné tobolky vám nezaručí, že zhubnete, ale můžou vám pomoci, jako mně. Osobně můžu říct, že nemám chutě na sladké, jím daleko menší porce, nemám potřebu se po večeři ještě „dojíst”, nemám nafouklé břicho, a hlavně mi skvěle funguje trávení.

Máte dva malé kluky, podnikáte… to je samozřejmě velmi náročné. Jak si nejlépe odpočinete?

V práci si odpočinu od dětí a s dětmi od práce. Snažím se najít nějaký balanc mezi dětmi, partnerem, prací, domácností a Instagramem. Pravdou ale je, že mám neustále pocit, že nestíhám. Nejlepší odpočinek za posledních x let jsem si letos dopřála na dovolené s kamarádkou. Procestovaly jsme celou Madeiru a bylo to úžasné.

„Nejsem ta, co by měla rozdávat nějaká moudra,“ řekne Irena Hetflejšová, když se jí zeptáte, jak si plnit sny. Přesto svůj recept mezi řádky prozradí. Přijímá, co život nabízí. A nebojí se být čím dál odvážnější. Příklad? Během pár dnů se rozhodla nechat doma děti a muže, a podniknout s kamarádkou velmi dobrodružnou cestu. Do batohu si přibalila i Juvenil.

Bavme se chvíli o odvaze. Kam pro ni chodíte?

Kdo mě zná by vám řekl, že odvážná jsem vlastně pořád. Ale já to tak vůbec nevnímám. Jenom reaguju na příležitosti, které mi život nabídne. Vždycky jsem třeba chtěla velkou rodinu, takže když jsem na škole otěhotněla, bez zaváhání jsem se přestěhovala za mužem z Kladna do Podkrkonoší. Bylo to dobré rozhodnutí. Máme tři skvělé děti, výborné manželství a práce porodní asistentky je taky naplňující.

Podobně rychle jste měla jasno, i pokud jde o Peru?

Nejsem zrovna plánovací typ, takže tahle nabídka přišla tak nějak mimoděk. Kamarádka Jitka, se kterou jezdíme na hory nebo různě po Evropě, už v Peru byla a chtěla vyrazit zase, tentokrát na náročnější trek. Měla obavy, jestli ho zvládne. Debatovaly jsme o tom u skleničky vína a já jí říkám „Prosím tě, do Peru? Já bych jela hned.“ A bylo to. Už jsem nemohla, a vlastně ani nechtěla, couvnout.

Máte tři děti, práci, domácí mazlíky. Asi nebylo snadné všechno zorganizovat tak, abyste mohla na měsíc takzvaně vypadnout.

To finální rozhodnutí udělal můj muž. Nabídku, že by jel s námi, ve vteřině zavrhnul, naopak mě velmi podpořil, ať jedu, že si to určitě užiju. Jitku dobře zná, ví, že by mě nenechala v žádném průšvihu. Čím víc se náš odlet přibližoval, tím víc jsem se těšila. Trošku smutná jsem ale byla, to musím přiznat. Naše děti mají spoustu koníčků, přišla jsem třeba o baletní vystoupení dcer. Hodně mě mrzelo, že jsem nebyla u přijímaček dcery na střední školu.

Přemýšlela jste, jak to děti s mužem zvládnou?

Samozřejmě, že chvilku ano. Nejmladší holce je ale deset, prostřední má šestnáct, kluk jednadvacet. Nejsou to už mimina, zvykli si na moje služby v nemocnici, postarají se o sebe. A tatínek dokáže vše dokonale zastat. Navíc – vždyť žijeme ve světě, který nám tolik věcí ulehčuje. Prádlo hodíte do pračky, obchod máte za rohem, doktora vždycky v dosahu. S dětmi jsem se naučila nelpět na naklizeném baráku a vycíděném nádobí. Je nesmysl stresovat se předem.

Takže jste vyrazila. Jaké pro vás Peru bylo?

Každý den byl velkolepý. Sešla se výborná parta lidí, smáli jsme se, nechali se překvapovat, dokonce i na slzy došlo. Bylo to intenzivní, nádherné, nepopsatelné. Podle nás to takhle zrežírovala Matka Země, jak říkají Peruánci. Setkání s nimi byla mimořádně radostná, loučení smutná. Nezapomenu na rodinu, u které jsme strávili dva dny. Bydlí na ostrově v jezeře Titicaca. Když jsme odjížděli, bylo to velmi dojemné. Babička v tradičním kroji mi podala ruce, plakaly jsme obě. Způsob tamního života, upřímnost a skromnost, to vás úplně pohltí. Plus nádherná příroda všude kolem.

Změnila vás ta cesta?

Pro nás je těžko pochopitelné, jak v Peru obyčejní lidé žijí. Možná jsem si ještě víc uvědomila, že se máme pořád co učit. A že vnitřní nespokojenost, kterou si my Evropané v sobě neseme, je asi dobrá. Díky ní se dokážeme pohnout z místa. Máme se strašně krásně, stačí to prostě jen přijmout. Stejně tak je ale potřebné vnímat, že žijeme tady a teď. Utvrdila jsem se taky v tom, jak moc miluju hory. Když jsme chodili nahoru a dolů, překonávali sedla, každý krok jsem si prožila. Otáčela jsem se za sebe a vtiskávala si ty obrazy a emoce do paměti. Nechtělo se mi tam odtud, na druhou stranu jsem cítila, že rodina je pro mě nejdůležitější.

Ještě na jednu věc se musím zeptat: Vyzkoušela jste koku?

Asi jako každý cestovatel, takže ano. Ale žádnou senzaci nečekejte. Pili jsme z ní čaj, má trochu povzbuzující účinek, přirovnala bych ho k zelenému čaji. Samozřejmě jsme lísteček i ochutnali, ale ne jako Peruánci, prostě jen tak. Aby se podpořilo uvolnění kokainu, je třeba používat nějakou alkalickou substanci. V Andách se nejčastěji používá popel z rostliny quinoa, turistům dávají popel ze stévie, který je sladší.

Vezla jste s sebou i Juvenil, že ano?

Je to tak. Přibalila jsem si Booster, kvůli únavě z letu i náročného programu. Mám ráda přírodní věci a už jsem měla dobrou zkušenost s kapkami i tobolkami.

Co jako zdravotnice od doplňků stravy očekáváte?

Že v nich nebude žádná „chemie“. A že budou fungovat, samozřejmě. Juvenil kapky jsme dokonce podávali i kotěti, když mělo nějakou slabost. Tobolky užíváme běžně s dětmi, Booster mám na stole v práci. Přeci jen, dávat si během noční směny pět šálků kávy není pro tělo moc přínosné. Právě naopak. My porodní báby obecně dáme dost na přírodu. Používáme bylinky, aromaterapii, olejíčky.

Máte spočítáno, kolika dětem jste už pomohla na svět?

To nemám, já jsem v tomhle flink. Každopádně je to vždycky krásný pocit. Občas se stane, že si s rodiči sedneme a ta velká radost, kterou prožívají, nás úplně prostoupí. Můžete ten zázrak narození vidět tisíckrát a stejně vás pokaždé dostane svou silou. Je v tom štěstí, radost i pokora. Dělám tu práci přes 15 let, v trutnovské nemocnici.

A pak jednou, ono to uteče jako voda, ty děti vylítnou z hnízda…

Je to tak. Musíme je nechat, aby se zase mohly vrátit. Snažím se dětem ukazovat, c

o mám sama ráda, naše nejmladší miluje hory, všichni sportujeme, máme dost koníčků.

Taky plánů, že?

Ano, za dva roky bych se chtěla podívat do Nepálu. Je to velká cesta, dohodly jsme se s Jitkou, že pojedeme s naší „peruánskou bandou“, už to pomalu začínáme domlouvat.

Držíme palce, ať všechno klapne!

Moc děkuju. Jsem šťastný člověk. Někdo bojuje o každou píď, všechno si musí zasloužit. Jsem vděčná, že ke mně věci tak nějak přicházejí a já je můžu přijímat a užívat si každý den.

Projeďte si její Instagram a uvidíte mladou ženu, která s úsměvem sprintuje mezi palmami, zvedá činky v posilovně, protahuje se na lavičce v parku. Najdete tam ale i dceru dojatě fandící mamince na startu Jizerské 50 nebo taky holku, co loňský rok promarodila a bojí se letadel. Lucie Neumannová žije atletikou, studiem sportovního managementu, svou rodinou, láskou… Pokud by ji mělo vystihnout jedno slovo, nejspíš to bude „disciplína“.

Jste opravdu tak ukázněná a soustředěná na výsledek, jak to vypadá?

Myslím, že jo. Abych všechno stíhala, musím si dny plánovat. Vím, kdy mám trénink a v kolik být ve škole, tomu přizpůsobím ostatní věci. Jako třeba regeneraci, práci na sociálních sítích nebo sraz s kámoškama.

Studujete v angličtině, proč vlastně?

V angličtině se vzdělávám už od základní školy, ve 14 jsem na rok odletěla na Floridu, do tenisové akademie, a studovala a komunikovala tam opět jen anglicky. Abych řekla pravdu, s českým pravopisem občas trochu zápolím. Angličtina je mi příjemnější. Školu momentálně řeším trochu víc, protože je zrovna zkouškové období. Po něm už se budu soustředit jenom na trénink a závody. Protože si studium rozkládám, vložím si jeden předmět i do léta, abych něco dohnala.

Na vašem Instagramu to vypadá jako velká zábava.

Co na to říct. Ne všechno je tak úžasný a krásný, jak se může zdát. Taky jsem dřív měla trochu ostych něco postovat, ale dost jsem se otrkala, už mi nedělá takový problém se natočit na mobil, něco u toho vyprávět. Dost se to změnilo, na Instagramu si vydělávám od sedmnácti, takže znám hezký odezvy, ale i hejtry a stalkery.

To je ten důvod, že moc neukazujete soukromí?

Dávám si na to dost pozor. Někdy se vyfotím s mámou, s babičkou, ale když vás začnou lidi poznávat na ulici, může to být někdy fajn a někdy zase ne. Naše rodina je medializovaná až dost, víme, co to obnáší.

Do svého běžného dne nás ale nahlédnout necháte, ne?

To víte, že jo! Není na něm nic tajného. Každý den je jiný, záleží, jestli jsem na soustředění, nebo doma. Nicméně, když je to takový běžný den, vstávám kolem sedmé osmé hodiny, dám si kvalitní snídani, zacvičím si a jedu na trénink. Pak si doma uvařím oběd a dělám školu, někdy musím i do školy jet. Odpoledne mě čeká další trénink, výjimečně nějaké srazy s kamarády, když mám čas. Po večeři zase škola nebo práce na sociálních sítích.

Tréninky mají ve vašem životě pevné místo hodně dlouho. Nejdřív tenisové, teď atletické. Proč jste dala raketu k ledu?

Občas ji do ruky taky vezmu, na tenis jsem nezanevřela. Hrála jsem ho závodně a snažila se do něj dávat všechno – dokonce jsem se učila online, abych měla na trénování dost času. Jenže jsem s tenisem nezačala v nejútlejším věku, ale trochu později, a tak jsem před sebou pořád tlačila ty roky, co měly ostatní děti už natrénované. Do toho přišly různý další věci a nastalo období, kdy se mi moc nedařilo.

Atletiku jste si vybrala sama?

Jednak mi to poradili odborníci, pak taky musím přiznat, že to byl i mámin nápad. Podle všeho mám větší předpoklady a talent na vytrvalostní sporty. Řekla jsem si, že zkusím dva měsíce atletiku a zároveň tenis. A atletika mě strašně rychle chytla, našla jsem se v ní. Navíc jsem v ní našla fajn lidi a bavilo mě to tak, že jsem u toho nakonec zůstala.

Je zábavný opravdu každý trénink?

No není, samozřejmě. Podle mě každý, kdo sportuje, v tom tu zábavu musí vidět. Jinak u toho dlouho nevydrží. Jasně že jsou i dny, kdy se mi tolik nechce. Je jich vlastně strašně moc, ale to je úplně normální. Stejně vždycky jdu a nepřemýšlím nad tím, protože mě atletika baví a naplňuje.

Zase jsme u té disciplíny.

Myslím, že hraje velkou roli. U mě teda určitě. Pravdou zůstává, že jsem ve sportovní rodině vyrostla, byla jsem k pohybu vedená a neměla kolem sebe nic jiného. Nejoblíbenější předmět ve škole? Tělocvik! Tenis je, když mluvíme o disciplíně, psychicky náročnější. Hráči se hodí mít mentálního kouče. U atletiky potřebuju být taky mentálně odolná, ale je to jiné. Tréninky bývají těžké, musíte se kousnout. Taky chvíle před startem je dost stres, ale jakmile se rozběhnu, už na to nemyslím. A za dvě minuty mám závod za sebou. Hlavu mi v tomhle ohledu tenis vytrénoval dobře, atletiku jako tak psychicky náročnou nevnímám.

Dokážete si odpustit neúspěch?

Snažím se nestresovat, když se něco nepovede. A užívat si sport tak, aby mě bavil. Vážím si toho, že můžu sportovat opravdu naplno, dávat tomu všechno. Nedávám si nějaký cíl, to by mě stresovalo. Navíc nedokážu ovlivnit úplně všechno, stačí, aby přišlo zranění nebo nemoc…

Takže jsme u odpočinku.

Jeden den v týdnu nedělám vůbec nic. Někdy úplně obyčejně jen tak ležím v posteli a odpočívám. Zajdu si na masáže a na fyzioterapii. A když jsem na soustředění, přidám saunu, studenou sprchu nebo tak, ale jinak nic speciálního opravdu nedělám.

Stačí to?

Jasně, že ne. Vždyť se říká, že regenerace je stejně důležitá jako trénink. Kromě toho volného dne si někdy nechávám dvě až tři klidná odpoledne v týdnu. Podle toho, jestli jsem zrovna na soustředění nebo doma. Taky se řídím vlastním pocitem. Když jsem unavená, trénuju jenom jednou denně, jinak dvakrát. A snažím se hodně a kvalitně spát. Spávám minimálně osm hodin, někdy i víc, spát chodívám před jedenáctou. Když mám volno, tak si nenastavuju budík a snažím se prospat, jak to moje tělo potřebuje.

Nasloucháte mu, i pokud jde o stravování?

Důležité je jíst kvalitně. Ani málo, ani příliš moc. Je to tak široké téma, že bych o něm mohla mluvit hodiny. Miluju ovoce, ale samozřejmě taky sem tam zhřeším a dám si třeba kynuté knedlíky nebo svíčkovou. Není to moc často, výjimečně si je ale za odměnu dopřeju. Obvykle se snažím jíst zdravě a vyváženě. Strava má na kondici a výkon opravdu obrovský vliv.

Netajíte, že loni jste s kondicí bojovala. Cítíte se teď líp?

To máte pravdu. Byla jsem často nemocná. Nejsem velkým fanouškem chemických léků, které zbytečně zatěžují tělo, mám raději přírodní cestu, takže jsem se snažila hledat, co mi pomůže. Protože chodím na odběry krve, zjistili jsme, že mám oslabenou imunitu a měla bych užívat nějaké doplňky stravy, které mně zase vrátí do hry.

Dobře víme, že jste si vybrala Juvenil. Co vás k tomu vedlo?

Nikdy jsem nechtěla pojídat hrst barevných tabletek každé ráno, takže jsme hledali jednoduché, přírodní a účinné řešení. Juvenil mi doporučili známí, bylo mi sympatické, že je v kapkách, navíc se vyrábí u nás a má fakt pěkný příběh, dlouhou historii plnou výzkumů. To, že se dřív dával na předpis lidem s rakovinou, mě utvrdilo, že nepůjde o nějaké krásně zabalené placebo.

Funguje dobře?

Musím to zaklepat, beru ho už půl roku a nebyla jsem nemocná ani jednou. Kapky jsou super, na podzim jsem si dala i očistnou kúru s Juvenilem Detox, a taky fajn.

Nevadí, že na Juvenil musíte myslet opravdu každý den?

Já na něj myslím ráda! U mě je důležité si u čehokoliv zvyknout na určitou rutinu. Pokud ji nemám, může to být trochu problém. Takže si nastavím připomínku v telefonu a časem se mi to zautomatizuje – prostě ráno vstanu a hned vím, že si mám vzít Juvenil. Užívám ho se snídaní, je to minutka času.

Už potřetí mluvíme o disciplíně…

Život aktivního sportovce prostě takový je. Znám to z rodiny, ze svého okolí. Když chcete něco dokázat, bez disciplíny se neobejdete. Ale nebojte, jsou dny, kdy nechávám věci plynout. Jsem vděčná, že mi Juvenil pomáhá zůstat zdravá, takže můžu sportovat a dělat věci, co mě baví. A to je nejdůležitější.

Držitel titulu WBF, šestinásobný mistr České republiky v amatérech, jako profesionál odboxoval neskutečných 17 titulových bitev, ve kterých získal české i mezinárodní tituly… Tomáš Adámek alias „Jumbo“ ví, jak chutnají výhry, stejně dobře ale zná pocit, když se v ringu potká s o generaci mladším soupeřem. Profesionální boxer je pořád ve skvělé kondici, věnuje se výchově mladé generace, a když neboxuje, snaží se co nejlépe regenerovat. „Veterán českého boxu“ tvrdí, že správná životospráva je polovinou úspěchu každého sportovce.

Máte na kontě 54 zápasů. Které považujete za nejzásadnější?

Pokud jde o úspěch v profi ringu, pak samozřejmě ten z roku 2015 o mezinárodní titul WBF. Vyhrál jsem ve Francii, nad Francouzem. Porazit domácího je vždycky těžké. Vím, o čem mluvím. Když boxuju v Čechách, je to úplně jinačí, osobnější, motivující. Nedávno někdo spočítal, že jsem doma 12 let neprohrál, tak snad je v tom vidět, že tady nechci nikdy nic podcenit.

Jak jste se k boxu dostal?

Kolem puberty jsem samozřejmě viděl filmy jako Rocky, obdivoval jsem van Damma. S partou kamarádů jsme chtěli něco podobného zkusit. Začal jsem thajským boxem, pak mě chytl box. Bylo mi asi 16, když jsem se na box vážněji zaměřil. O tři roky později jsem přešel do klubu SKP Ústí nad Labem. Musel jsem se odstěhovat od rodičů. No, snadné to nebylo.

Vaše nadšení asi nesdíleli.

To ne. Ale když viděli, že začínám vyhrávat turnaje, vozím z nich ceny a postupně si boxem dokážu vydělat, tak to vzali.

Sám máte dva syny. Vedete je k boxu?

Vyloženě ne. Starší kluk má rád knížky, je přemýšlivý. Mladší, to je raubíř, chodí se mnou na tréninky, ale nenutím ani jednoho. Cokoli je bude bavit, v tom je podpořím. Trénoval jsem spoustu kluků, které k boxu přivedli rodiče, a viděl, jak moc je to nebaví. Tímhle směrem u svých dětí určitě nepůjdu. Když budou chtít boxovat, ať boxují, když si ale vyberou tanec, fotbal, nebo třeba plavání, žádný problém, budu rád. Důležité je, aby něco dělali.

Zůstaňme ještě u dětí a mladých sportovců. Co byste začínajícím boxerům poradil?

Když začínala moje generace, učili jsme se maximálně z filmů. Neměli jsme absolutně představu, jak se trénuje v cizině, co jíst, čím regenerovat. Dneska si holky a kluci najdou spoustu věcí na internetu, ale i tak je důležité svěřit se do péče zkušeného trenéra. Moje jediná rada asi je: hlavně si dejte pozor, aby vás box bavil, abyste ho měli rádi. Protože pak u něj vydržíte i přes pubertu, což je zásadní, a jedině tak dosáhnete nějakých výsledků.

Trénujete jenom děti?

Naše AFA (Adámek Fighting Academy) je otevřená úplně každému. Chodí k nám dospělí, teenageři i děti. S každým nově příchozím se bavíme o jeho cílech, motivaci a podle toho stavíme trénink. Trenér si ke svému svěřenci musí najít cestu, zjistit, jestli potřebuje chválit, povzbuzovat, nebo být pod tlakem. Musí se na trénink i trenéra těšit a být k němu i k sobě upřímný. Já jako trenér dokážu pochopit, když klient řekne, že nemá zrovna den. Trénink pak přizpůsobím tomu, jak se cítí a co potřebuje. Vždycky je lepší, když to odtrénujeme na pohodu, než abychom to oba dělali z donucení.

K tomu pořád boxujete. Na co myslíte, když jdete do ringu s klukem o deset patnáct let mladším?

To víte, že mě to v hlavě už nahlodává, myšlenky na zranění tam jsou. Je to jako v každém sportu. Připustit si takové pocity můžu, nesmí mě ale ovlivnit. Boxujeme větší část svého života, víme, co a jak dělat. Lidi, kteří tomu nerozumí, říkají, že se rveme jako blázni, tak to ale není. Kdysi jsem tvrdil, že budu v profi kategorii do 33 let. Dneska je mi 42, pořád mám z boxu radost, tak se mu věnuju. Musím samozřejmě víc myslet na přípravu a regeneraci. To je základ a s přibývajícími roky i čím dál důležitější součást tréninku.

Co si pod regenerací profi boxera můžeme představit?

Po zápase trošku polevím z tréninku. Podle pocitu tak tři dny vynechám úplně všechno. Možná si jdu zaplavat, do sauny, na masáž nebo si zahraju fotbal. Prostě změním druh činnosti. A odměním se jídlem. Když člověk od 17 let pořád shazuje, rád si občas dopřeje něco ne úplně zdravého. Ale jenom občas, protože životospráva podle mě dělá 50 procent výkonu.

Doplňky stravy tedy nezavrhujete.

V žádném případě. Pokud jde o Juvenil, vyzkoušel jsem všechno. A zůstávám u něj. Užívám kapky, ty dáváme i dětem, rozpustné tablety a partnerka si nemůže vynachválit Juvenil Detox. Když je člověk mladý, tak to tak nepociťuje, ale v našem věku už musíme doplňovat tělu, co potřebuje. Skvěle se mi osvědčuje Juvenil Booster. Myslím, že kdybych Juvenil nebral, tak je moje regenerace o 50 procent horší.

Proč tolik dětí? Aby zvýšila šanci, že aspoň jedno jí bude nosit do důchoďáku mandarinky a kostkový cukr. Na Hanku Štoskovou si jen tak nepřijdete. Každou otázku vyřeší pohotovou odpovědí. Jak by ne, když dnes a denně čelí dotazům svých pěti synů, od dubna se k tomu věnuje klientům Domova Dolní zámek v Teplicích nad Metují.  Zdravotní sestra, máma, manželka a ambasadorka Juvenilu si nejlépe odpočine cestou do práce. „Jedu sama a slyším to boží ticho,“ směje se.

Podle Instagramu vypadá váš život jako velká jízda, často o sobě píšete, že nejste dokonalá matka. Existuje vůbec?

Kdyby existovala, pokořila by i Rowlingovou s tržbou a prodanými výtisky. Úplně vidím ten název knížky: Jak být (ne)dokonalá aneb rodičovství na první dobrou. Za mě je dokonalá ta, která to mateřství přežije bez větší újmy na zdraví a jen jednou nasrávací vráskou.

Roli mámy berete mimořádně humorně, děti označujete číslovkami, manželovi jste dala přízvisko Počátek. Kdybyste měla ke každému svému synovi přiřadit zvíře a připojit odpovídající přídavné jméno, z jakých jedinců by se smečka skládala?

Jednička by byl pažravej gekon, dvojka diabetická kudlanka, trojku bych popsala jako šílenýho bizona, čtyřce dala jméno nafouklá surikata a pětka by klidně mohl být naspídovanej pták.

Na co kladete při jejich výchově největší důraz?

Jednou šel jednička nakupovat, a když se vrátil, hned u dveří hlásil, že všechno, co mu zbylo z nákupu, dal tý paní, co stála u dveří Kaufu a rozdávala magnetky, který vyrobily nemocný děti. A já byla pyšná, i když to byly poslední prachy před výplatou. Chci, aby byli slušní, ochotní, srdeční, empatičtí, pravdomluvní, pracovití. Zapojuji je do různých charitativních akcí. Byli se mnou i v dětském domově a azylovém domě, kam jsme vezli Vánoce. Chci, aby v sobě měli lidskost, která mi poslední dobou u lidí hrozně chybí.

Teď jsme trochu zvážněli. Jsou chvíle, kdy byste ráda zastavila čas?

Večer, když všichni usnou. Pak se můžu nadechnout, vydechnout, přitulit ke klukům, vysosat z nich trochu energie a tý dětský bezstarostnosti.

Tahle otázka je divná už z podstaty, přesto ji položím: Takzvané rozdělení rolí v rodinách je pořád velké téma. Jak v tomto směru fungují Štoskovi?

Počátek je momentálně na rodičovské dovolené s pětkou. To asi mluví za vše. Upřímně, při tomhle počtu je nutný, aby se zapojili do chodu domácnosti všichni. Tím, že Počátek nedisponuje ženskou municí, kluci zastanou veškerý domácí práce. Dvojec a trojec žehlí, jednička vaří, u pračky se střídají všichni, každej se svojí kupou, čtyřka luxuje a pětka vyklízí krom myčky pravidelně i celou kuchyň. Prosím případný zájemkyně o dohodnutý sňatek, aby zasílaly fotku s věnem na můj mail urcitesedohodneme@maledivy.cz.

Na co jste se těšila a čeho se obávala při návratu do práce?

Těšila jsem se, že začnu zase používat mozek a bála se, že už tam nic moc k použití není.

Péče o druhé je zřejmě vaším posláním…

Já už si hrála na sestru jako prcek. Prý jsem měla plnou čekárnu medvědů, po kterých jsem furt štěkala, že nedodržují léčebný režim a kvůli tomu je musím pořád operovat. Milovala jsem uniformu, co mi vyrobila máma, pionýrskou košili, z prostěradla zástěru a tehdy typický dřeváky, a kupu receptů. Myslím, že na výběr povolání měl značný vliv můj pobyt v nemocnici, když jsem byla malá, kde jsem mohla sestrám pomáhat. Taky blízký vztah k lidem, empatie a extrovertní povaha.

Hodí se vám tahle praxe i doma?

Nejčastěji uplatňuju poznatky z psychologie, s přibývajícím počtem dětí i psychiatrie.

Jste opravdu velká rodina, jaký máte systém, abyste nezapomněli nakoupit, odvézt a zařídit všechno, co je třeba?

Opravdu velkej diář, telefon v pohotovosti, moje organizační schopnosti a rozvržení práce mezi všechny obyvatele bytu. Včetně křečka Beana. Ten si musí říct, když chce vykydat.

Na Instagramu jste popsala i „testování“ Juvenilu na manželovi. Co vás vedlo k tomu, mu ho naordinovat?

,,Zlato, mě hrozně bolí od rána hlava.“ „A proč sis nevzal Ibalgin, dyť ho máš v peněžence.“ ,,Páč mi došla kola, tak jsem ho neměl čím zapít.“ Ano, Počátek měl i místo plodovky kolču a regulérně na ní vznikla závislost. Pokoušel se xkrát přestat, ale po pár hodinách vždycky sáhnul po petce. Tak jsem na něm zaexperimentovala, vím, na lidech se nesmí, ale bude to jen mezi námi, a začala mu na tajňačku podávat Juvenil, když se zase snažil přestat. No, abych to zkrátila, žádnej absťák jako obvykle, žádný vyčerpání a doteď se drží.  

Juvenil podáváte taky dětem.

Když Juvenil požíváte, život bez OČR (ošetřovné na dítě) máte.

Spokojená a zdravá rodina je nejdůležitější. Čím trávíte společný čas?

Samozřejmě výlety, potřebuji je utahat a nechci, aby v bytě udělali bordel. A pak je často obírám v Dostizích a sázkách.

Kdo má u vás doma největší svatozář?

Samozřejmě že já a pak Bean, kterýho furt loví pětka z akvárka.

Jako máma pěti dětí můžete, myslím, inspirovat ostatní. Co byste rodičům poradila v těchto situacích:

Dojdou plínky… Doma se dycky nějakej hadr najde.

Po dvacáté za odpoledne šlápnou na lego… Víno.

Potomek si večer vzpomene, že na zítřek potřebuje do školy kostým Supermana… Dejte mu brejle, noviny a jmenovku Clark Kent.

V autě cestou na hory zjistí, že jedno z dětí nemá zimní bundu… Ve skibaru mu bude taky dobře. Mám to vodzkoušený.

Ráno o víkendu spřádají plány na prima, klidný den… Na to už existujou léky, a dost účinný.

Kdo se orientuje ve světě českých bikerů, zná jméno Jan Škarnitzl velmi dobře. Rodák z Brandýsa nad Labem sklízí úspěchy v disciplíně cross country. Letošní sezonu nepovažuje za právě úspěšnou, a tak tu nadcházející vnímá jako výzvu. Dvojnásobný olympionik, majitel bronzové medaile z Mistrovství Evropy a profesionální sportovec prozradil, čím dobíjí baterky i co obdivuje na hobby jezdcích.

Vzpomenete si na své vůbec první kolo?

Samozřejmě. Moje první plnohodnotné kolo rodiče sehnali v Itálii, mělo obě brzdy a dokonce pět převodů. Myslím, že jsem na něm absolvoval svoje první závody, bylo mi šest let.

Rodiče vás k cyklistice tedy vedli odmala?

Na úplném počátku to určitě byli moji rodiče a prarodiče. Na kole jezdím už nějakých třicet let.

Za tu dobu jste nasbíral pořádnou hromadu medailí. Co ve své sportovní kariéře považujete za úspěch?

Když mám mluvit o sportovním úspěchu, pak je to účast na Olympijských hrách. A pokud by vás zajímalo, co je pro mě úspěch životní, řeknu, že být šťastný.

Ne vždycky se ale daří…

To je pravda. Na druhou stranu neúspěch taky potřebuji zažít, je pro mě motivací do další práce.

Co je pro fyzickou a psychickou pohodu profesionálního závodníka nejdůležitější?

Podle mě je to balanc, jedna z nejzásadnějších potřeb. Udržet rovnováhu mezi aktivitou a odpočinkem, rodinou a prací, sny a jejich plněním, časem v kolektivu a o samotě…

Když jsme u aktivity, jakým kompenzačním sportům se v rámci přípravy věnujete?

V zimě ke kolu přidávám hlavně jízdu na běžkách a běh. V sezoně přidávám jen protahovací a posilující cviky, většinou jen s vlastním tělem.

Ordinujete si vůbec někdy naprostý fyzický klid?

Úplný fyzický klid nemám, ale třeba na kole snížím intenzitu na minimum a jízdu si tak užívám z jiného pohledu.

Mluvil jste o odpočinku. Jak tedy vypadá ve vašem podání?

Snažím se hlavně vykompenzovat závodní stres, hodně mi třeba pomáhá trávit více času s rodinou a aktivně odpočívat. Je podle mě důležité umět správně dávkovat svůj čas a energii mezi jednotlivé potřeby a správně si určit aktuální priority.

Fanoušci cyklokrosu zaznamenali několik vašich zranění. Mluvilo se o zlomenině metakarpu, naražených žebrech, zlomené ruce a titanové dlaze… Nač se během rekonvalescence spoléháte?

 Na dostatečný odpočinek, neuspěchání léčení a vhodný výběr potravinových doplňků.

Co od doplňků očekáváte a jaké parametry musejí podle vás splňovat?

Bedlivě sleduji jejich původ, složení a funkci. Optimální hladinu minerálů, vitaminů a dalších látek důležitých pro špičkové sportovní výkony udržuji samozřejmě pestrou a vyváženou stravou.  V případě zvýšené potřeby zvolím vhodné, ideálně přírodní doplňky.

Momentálně máte život zřejmě nalinkovaný do minuty. Je to tak?

Na minuty řeším snad jen časy startů, jinak se časem zatím nenechávám příliš svazovat.

S touto otázkou souvisí téma délky profesionální sportovní kariéry. Díváte se dnes natolik dopředu, abyste viděl „cílovou rovinku“?

Ano, snažím se být připraven, ale na druhou stranu veškerou energii aktuálně směřuji do sportovní kariéry. Nerad bych dělal věci napůl.

Profesionální sport se od amatérského liší jako den a noc. Je něco, co hobíkům, v dobrém slova smyslu, závidíte?

Spíše obdivuji, jak umí pracovat s časem a energií a zvládají tak rodinu, práci i ten sport.

Kdy míváte pocit, že jste to Naplno Vy? Plný síly, odhodlání, ale i radosti z přítomného okamžiku?

Nedokážu přesně popsat kdy, ale jsem rád, že takové pocity zažívám.

Kdo aspoň trochu běhá, nemohl si jich nevšimnout. Soňa a Michal Hrabcovi alias Running2 povzbuzují, radí a baví všechny běžkyně a běžce. Svými články motivují úplné začátečníky i zkušené ultramaratonce. S humorem komentují zbytečné chyby, stravovací přešlapy nebo hledání ztraceného elánu. „Neučíme ostatní běhat, ale milovat běh,“ shodují se. Zajímalo nás, jak vypadá jejich rok a jestli i pro ně platí, že když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

My hobíci začínáme každý rok spoustou sportovních předsevzetí. Jak to máte vy?

Soňa: Předsevzetí? No, že budu pravidelně běhat. Ale teď vážně, já si žádné nedávám, když je potřeba, udělám změnu nebo plán kdykoliv během roku. Naše tempo je raketové, a tak víme, že plánování je pro nás zbytečné. Ano, asi vím, jaké nejdůležitější závody nás budou čekat, ale vždycky se něco ve správný čas vyvrbí.

Michal: Jediným plánem je pro mě pořádně si vše užít. Závody plánuji postupně a vím, že plánování formy má u mě smysl až někdy na konec sezony, případně léto, kdy si dávám nejtěžší závody. Ne vždy dopadnou podle představ, ale vždy myslím hlavně na to, abych doběhl ve zdraví.

Únor je měsíc, kdy morál padá na nulu. Zima, sníh, někdy břečka, jindy led, tma ve čtyři odpoledne… vždycky je na co se vymluvit. Co radíte spoluběžcům, když se jim fakt nic nechce.

Soňa: Samozřejmě že i mě se občas nechce, ale mám na běhání vybudovaný návyk, takže moje tělo tento pohyb vyžaduje, a když pár dní za sebou náhodou běhat nejdu, tak se ho dožaduje. Hodně mi pomáhá také parťák – Michal. Zavelí: Jdeme.  A jdeme. Když stojím oblečená před domem, tak vím, že mám vyhráno. Špatné počasí mi nevadí, jen je nutné jít hned po doběhu do sucha a do tepla.

Michal: Zimu miluji. To jsem nejméně dvakrát týdně někde na horách na skialpech, nejčastěji na Ještědu, Klínovci nebo v Harrachově. V podstatě je to vrchol zimní sezony.

Březen přináší epidemii detoxací. Prý se bez odlehčení stravy nelze obejít, natož se zlepšovat v jakékoli sportovní disciplíně. Jak má vypadat strava běžce?

Soňa: Na téma běžecká strava by se dala napsat kniha. Obecně jíst zdravě a vyváženě, ne jednostranně. Nezapomínat jíst a pít do doběhu. Řada běžců, zejména žen-běžkyň, si myslí, že když si po tréninku nic nedá, že lépe zhubne. Není tomu tak, tělo potřebuje po zátěži energii, aby mohlo regenerovat. Když to bude vynechávat, budete jen unavení a nikam se neposunete.

Michal: Asi nejméně oblíbený měsíc, pro mě měsíc bilancování a přemýšlení, jestli zvýšit tréninky, nebo ještě chvíli držet zimní režim na horách. Pro většinu běžců je to krátce před prvními závody a je třeba začít přemýšlet nad tím, který si dám jako závod, kde ze sebe dám všechno, a na který půjdu jen nasát atmosféru. Tomu by měli přizpůsobit i tréninky a myslet na odpočinek.

V dubnu se diáře plní termíny závodů. Jak se dobře připravit?

Soňa: Určitě si nedávat vzdálenost závodu, na kterou nemám natrénováno. Chce si to aspoň párkrát zkusit. Nebo alespoň větší část. Taky je důležité se před závodem dobře vyspat, večer si dát jídlo se sacharidy (například těstoviny, rýži). Určitě přímo v závodě netestovat nové boty nebo energetické tyčinky či gely, které jste nikdy nezkoušeli. A také je fajn na závod připravit hlavu. Proběhnout si trať v hlavě virtuálně a myslet na to, jak vbíháte do cíle. To pomáhá mně, i myslet na účastnickou medaili, která mě tam čeká.

Michal: Základem je vědět, jak na tom jsem. Měsíc před závodem mám nejtěžší tréninkovou přípravu. Pak pomalu zvolňuji a snižuji délku a zvyšuji intenzitu. Poslední týden už mám jen krátké, ale intenzivní tréninky.

V květnu se bez lásky neobejdeme. Jaké plusy a minusy mají společné sportování, společná práce, společná focení, společné psaní, společně trávený volný čas?

Soňa: My to máme tak, že fungujeme v mnoha věcech jako dvojice. Máme hodně společného, ale v některých věcech jsme dost odlišní. Vzájemně se to skvěle doplňuje. Já například moc nejsem na technické věci, zato umím plánovat čas a vždycky říkám, že jsem taková naše domácí sekretářka. 

Michal: Jeden bez druhého bychom se nikam nedostali. Vždy se podržíme a snažíme se využít na maximum to, co každý umíme nejlépe. Jediné, čemu se vyhýbáme, jsou společné závody. Máme jen čestné výjimky, a i tam jsme se dohodli, že v takovém případě nám nejde o výsledek, ale spolu si to užít.

Další měsíc vyhání do parků a na stezky snad nejvíc běžců v roce. Kam se vydáváte, když potřebujete trochu orazit, užít si ticho a klid?

Soňa: My máme výhodu, že kousek za domem máme krásný Chuchelský háj a tam davy nebývají. Milujeme ale oba hory. Takže nasedneme do auta, za chvíli jsme v oáze ticha a klidu.

Michal: Máme svá oblíbená místa, kousek za Prahou, nebo třeba Lužické hory. Když to jde, mizíme do Alp nebo jiných hor, kde se dá snadno dennímu shonu utéct.

Pro červenec jednoduchá otázka: Existují situace, kdy je lepší nevyběhnout?

Soňa: Ano, neběhat, když jste nemocní nebo vás něco dlouho a hodně bolí. A také není bezpečné běhat v bouřce.

Michal: Někdy je těžké poznat, kdy je to lenost a kdy opravdový problém. Tělo se totiž často jen brání pohybu. Takže pokud něco bolí a není to jen únava, pak rozhodně platí: Dát si pauzu. Také platí, že je třeba občas zařadit volný den, i když mi nic není. Jednou týdně je to zkrátka potřeba.

S výhledem na chladnější část roku nastává v srpnu čas pro doplnění šatníku nebo botníku. Co je pro vás naprostou nezbytností?

Soňa: Základem jsou kvalitní běžecké boty, na těch nedoporučuji šetřit, a pokud je to možné, před koupí si je i otestovat. Existují různé testovací akce, kde to lze. No a pro ženy je alfou a omegou dobrá sportovní podprsenka. Musí dobře sedět, nic nesmí skákat a také o ní při běhu nesmíte ani vědět.

Michal: Základem jsou boty. Každý běžec by měl mít aspoň troje boty v dobrém stavu. Funkční triko a kraťasy, které nedřou. Často se zapomíná na dobré ponožky, pevné a prodyšné. Zbytek jsou jen hezké doplňky, které můžou být fajn a třeba nás i baví. Nebo je potřebujeme pro delší závody.

Poraďte prosím, jak v září připravit tělo na vyšší nálož infekcí, čím posílit imunitu nejen na podzim?

Soňa: Hodně chodit ven a být na čerstvém vzduchu, klidně chodit do práce pěšky, pokud to jde. Samozřejmě imunitu ovlivňuje, co jíte. Já ji ráda posiluji fermentovanými potravinami, například produkty z mladého kokosu, a taky mám ráda fermentovanou zeleninu. Každý rok dělám hromadu kimchi, je v něm zázvor, chilli a česnek, a to jsou zabijáci virů. Celoročně oba imunitu posilujeme také Juvenilem.

Michal: Rozhodně pohyb, rozumné otužování a nezapomínat na přírodní vitaminy.

Říjnový dotaz se nabízí: Ať už jsou plány jakékoli, někdy do nich něco hodí vidle. Kdo u vás rozhoduje jak, kam a kdy se poběží? A komu náleží právo veta?

Soňa: Takto to nemáme. Vždy jsme schopní se normálně dohodnout. I když tím, že jsme oba rohaté znamení – já jsem býk a Michal je beran -, tak jdeme do sebe. Sice je to někdy pořádný nářez, ale pak je vše vyřešeno a vzduch je čistý.

Michal: Někdy je to těžké, občas se i pohádáme, ale vždy se nakonec shodneme. Oba víme, že některé závody prostě nestihneme, a tak musíme občas oba ustoupit.

Podle toho, co vidím na vašem webu, jste vyzkoušeli většinu sportů ve všech ročních obdobích. A se super výsledky. Co jste se ale nikdy nenaučili, i když byste moc chtěli?

Soňa: I když jsem vždycky bývala skvělou lyžařkou, tak jí jsem na upravených sjezdovkách a trochu mám problémy s volným terénem při sjezdu a skialpech. Takže tohle bych chtěla umět. A taky si lépe ještě vypilovat ježdění na windsurfingu, abych opravdu jela dlouho ve skluzu a uměla i otáčku zvanou halza.

Michal: No tak zatím je to surfování na vlnách. Pevně věřím, že se to ještě naučím.

A na konec, co nejkrásnějšího jste kdy našli pod stromečkem? A co byste tam rádi našli letos?

Soňa: Nejdojemnější bylo pod stromečkem najít zásnubní prstýnek, kdy mě pak Michal požádal o ruku. Na to se nikdy nezapomene. A co letos? Víte, já nic nutně nepotřebuji, takže být ve zdraví a klidu s celou rodinou.

Michal: Vždycky říkám, že na Vánoce nic nechci. O co mi o Vánocích nejvíce jde, je strávit je společně, nestresovat se, s dobrým jídlem a prostě je jen tak prožít. Poslední roky se mi přesně to daří zažívat, a to je pro mě nejvíc.